Jakub Kencl - AKCE (vernisáž 24.2.2007)

Jakub Kencl – Akce (reportáž z vernisáže)

Je sobotní únorové ráno, počasí se lepší. Jo, těším se, však je jistě na co, láká mě poznat moderní galerii v lomu a taky vím, že Jakub věnoval přípravě soustředěné úsilí déle než od začátku roku, tedy bude zřejmě na co koukat. Při debatě na fotopivu mě navnadila i Jakubova poznámka, že se tam najdou i „větší“ kousky. Takže je jasné, že jsem nemohl dospat – budu nadšen nebo zklamán? A mírně, nebo moc?

Je časné dopoledne a já s sebou ve fábii vezu dobré rádce OOKa, ZdenkaT a Barborku. – jistě nezabloudíme a jistě mi pomohou se vymotat i z případných obav, zda ten který obrázek za to místo na stěně stojí. Tak jo, jdem na to, nezbývá mi než poznamenat, že nejsem kritik, znalec, ani kunsthistorik a tak bude reportáž (chcete-li ji zvát recenzí?) značně subjektivní, kvalita obrázků poměřovaná pouze mírou mého vlastního nadšení a také vlastního „zájmu“ o vystavovaná témata a metody jejich pořízení, vyfocení, prezentace. A už jsme u toho – ano, první náznak, výstava rozhodně nebude monotématická – takže – do toho!

(mám ještě trochu zdržovat?, tak dobře, ve skutečnosti nás nevezu ve fábii já, ale Ondra, jemuž jsem neprozřetelně půjčil klíčky, a on si to užívá, Barborka na zadním sedadle si to následkem toho užívá též – dojedeme však parádně a bez nehody, na auto už sedá bílý vápencový prach, a my stojíme ve vstupní hale vápenky Čertovy schody.)

Přijeli jsme předčasně, a tedy akorát včas! Jsme první a dík tomu si můžeme instalaci v klidu vychutnat a prohlídnout, rád se hned do toho pouštím.

(Jakub a vynikající fotograf a realizátor zdejších výstav Jan Šroubek se svou krásnou dcerou i jejími psy se s námi záhy vítají)

Výstava začíná ve foyer osvětleném krom bodovek na stropě též přirozeným světlem kompletně prosklené stěny oddělující dvě velké protilehlé výstavní plochy. I prostup stropem napomáhá osvětlení a podmínky jsou tedy vynikající. Je to klíčový prostor celé galerie – tady musí viset to nejlepší, téma, ve kterém se Jakub cítí jako ryba ve vodě! Nebo to ještě může být jinak? Každopádně foyer je věnováno sportu. Sport – zejména motoristický, je opravdu klíčovým tématem Jakubova fotografického zájmu, ale abych tomu dal konečně nějaký řád, musím povědět členění celé. Protože ve skutečnosti tématicky sport není jednou částí výstavy, ale hned dvěma. Nevím, jaké by bylo Jakubovo pořadí důležitosti jednotlivých sekcí, já podle rozsahu a umístění částí výstavu člením takto:

Ø      Rallye – auta, auta, auta.

Ø      Fanoušci a atmosféra hokejového opojení na Staroměstském náměstí.

Ø      Krátká reportážní francouzská spojka – život v pařížských ulicích.

Ø      Amatérské divadlo v Řevnicích.

Ø      Atmosféra koncertů a jiných vystoupení

Má smysl u umění (a ať si mě Jakub třeba upálí za tu větu – tak to co před sebou vidím je umění) mluvit o technice? Snad jen potud, nakolik se promítne ve výsledku a výsledném dojmu. Proto jen zmíním, že zřejmě vše představené je stvořeno amatérskou 6MP digizrcadlovkou a ať už je jakkoli zpracováno – technický výsledek je bez ohledu na velikost zvětšenin až na některé výjimky pohodově dobrý – rozhodně nerušící obsah, jehož kvalita jej jasně přebíjí, a tak člověk nad technikou při procházení výstavou prakticky nepřemýšlí, obrazy jsou dost silné na to, aby jasně přehlušily chuť zkoumat obrázky pixel po pixelu. A jaké tedy jsou? Půjdu na to popořadě, jak jsem sekce jmenoval, ostatně shodou okolností v tomtéž pořadí jsem si je na místě vychutnával.

Jakub fotí motosport s obrovskou chutí – se stejnou s jakou si závody užívá jako fanoušek a divák, a se stejnou, jaká je jeho touha si sám za volant speciálu jednou sednout. Prostě závody prožívá! Většina diváků to pochopila hned a u rallye se během vernisáže tvořily největší hloučky, také si před rallye záměrně stoupla doprovodná kapela a odehrávalo se tu i slavnostní zahájení výstavy a promluva p. fotografa Hucka. Ocenili jej všichni (rallye). Závodům bylo věnováno 12 fotografií s dominující metrovou zvětšeninou dynamického rozpohybovaného blížícího se bílého speciálu, který se chystal z obrazu vyskočit do sálu. Těžko se mi hodnotí technicky precizní Jakubovy záběry v této sekci, neboť sám dosud nejsem automobilovým fanouškem, ale přece. Obrazy na levé polovině stěny ponechávají autům ve snímcích kontext okolí a zachycují je v dynamických, ale nikoli kritických pozicích. Zmrazené okamžiky (byť s „roztočenými“ koly) tak někdy docela brzdí akci a umenšují můj prožitek. Pravá polovina stěny jde „až na kost“! Auta na snímcích rámována v těsném ořezu, žádné zpomalující a rozptylující okolí. Čelní pohled, kdy se speciál řítí na diváka, je vidět posádce do tváří, a všechny 4 kola ve vzduchu! To je ono! Na těchto záběrech si rallye užívám i já laik. Zvláště pak fantastický maximálně přitažený čelní záběr auta rozrážejícího sněhovou závěj – čelní sklo zakryté sněhovou tříští – chce se mi křičet – paráda. Tuhle fotku z rallye Šumava 2005 si královsky vychutnávám od doby, kdy jsem ji uviděl poprvé. Jo! Tak takových bych přidal (vím, že je Jakub má) a pro sebe bych přidal místo těch popisných aut v akci raději ještě některé Jakubovy parádní záběry ze zákulisí. Vidět závodníkům do tváří, nebo geometricky aranžovaná zátiší a detaily pneumatik z prostředí depa – to člověk nevídá na obrazovce či v časopisech každý den.

(mimochodem zmíněná sněžná fotka je parádní ukázkou výhod moderní fototechniky – co dokáže vyrovnání bílé, kdo máte chuť, nejděte si ji Jakubovi na stránkách a porovnejte ten dojem z „teplého“ nekorigovaného náhledu a zářivě bílé fotky – překvapivě působivý rozdíl)

Opravdu už teď psát o hokeji? Vystřílet se s pochvalami v začátku? Kdepak, k tomu nedojde, ale bez mučení přiznám, že tahle série ze dvou ročníků hokejových šampionátů je pro mě asi tím nejlepším co Jakub ve svém archivu má a co stojí za pokračování. Právem si snímky vysloužily ocenění na Praze fotografické, mají atmosféru, cit, energii, šťávu a to v tomhle případě nejsou prázdné pojmy. Kdyby jen proto – zajeďte se do Tmani podívat, víc to komentovat nemůžu, tady nenacházím chybu – ucelená reportáž jedenácti působivých obrazů. Chce-li někdo rýpnout do tu či tam mírně slité digitální pleti, nebo přeostřené kontury, neví o čem mluví, obrazy mluví za sebe svojí obrazovou řečí, která všechny ostatní argumenty daleko přesahuje. K téhle stěně jsem se celé dopoledne vracel a nevnímal všechny, co si za mými zády povídají.

A pak už jsem se přesunul do jídelny. Ano, do jídelny, ale ne abych se nacpal – protože právě jídelna vápenky je dalším galerijním prostorem tohohle minisvěta. A jídelna je v Paříži. Opět – a dokonce několik – metrových zvětšenin. Jediná Paříž, jako klasický zástupce „streetphotography“, je na výstavě černobílá. Jen nepatrně odlišné tonální podání u malých a velkých střídajících se obrazů dává divákovi poznat, že se nejedná o klasické zvětšeniny, ale digitální tisky. Mě to ale neruší – pouliční lidské „typy“ a vypointované situace – to je moje. Paříž sama obrázky příliš neprosvítá, ony vlastně mohou být z jakékoli metropole, ale to soustředění na detail, bez přemíry kontextu, je Jakubovou metodou. Zbytečné musí pryč. Proto tak zábavně působí nohy slečen kolem pouliční lampy, chlapík nesoucí se ulicí, milenci na schodišti – nic vyrušujícího nepřebývá. Navíc Jakub při úpravách umí tonalitou vypíchnout, oč mu jde. Co má být vidět, nesmí v šedi zapadnout. K téhle stěně se také párkrát vracím – zajímavé je, že menší formáty mezi velkými napoprvé jakoby zapadnou – jsem uhranut zvětšeninami a ty menší obrazy na mě nezabírají. Teprve, když se podruhé vracím, užívám si co jsem napoprvé přehlédl – mám nový zážitek. Na rozdíl od hokeje zde Jakub není v roli HCB – nesoustřeďuje se na klíčové momenty děje. Spíše zachycuje stavy – výjevy, obrazy a kompozice, jež se mu zhmotňují před očima. Protější stěna je složena pouze z řady menších obrazů – baví mě, ale motivy již nejsou tak silné a v porovnání se solitéry naproti neobstojí. Jsou doplňkem, který neurazí, ale sám nezaujme. Ostatně Jakub si umí s realizací poradit – tahle stěna je při příchodu do jídelny skrytá – zato výrazné zvětšeniny návštěvníka do své moci zajmou od prvního momentu.

Poslední částí výstavy je složena z řady divadelních a řady koncertních obrázků – vše opět v barvě. Divadelní snímky nepostrádají akci – doblesknutý pohyb herce v dlouhém čase versus strnulé výrazy diváků v prvních řadách, technika, kterou si s chutí Jakub užívá nejen u sportovních snímků. Jinde se soustředí na zastavení času, na pointu a precizní kompozici (jazyk herce i Einsteina na penálu). Výběr je oslaben využitím patrně pouze jediného představení, ale to zas napomáhá kompaktnosti celku. Z těchto kruhů mě, pamatuji se, zaujaly skvělé černobílé Jakubovy snímky mladičkých baletek Národního divadla, nebo reportáže z řevnických masopustů – je na čem stavět. Jistě se i z těchto prostředí jednou dočkáme výstav. Koncertní snímky – to jsou už pouze střípky a ukázky Jakubova záběru, chuti i talentu. Jen kapky doplňující plnou sklenici sladkých dojmů – ovšem kapky stejně dobrého vína, jako v celé číši. Vychutnal jsem si ji do dna – a po popovídání s přáteli, a po poslechu Nové sekce (mimochodem moc příjemný bluegrass), jsem si ji rád dolil ještě jednou a ještě jednou – chuť výstavy byla pořád dobrá.

P.S.

Dobře, tak ještě něco k tomu průběhu. Přijelo pěkných pár lidí – mě známých i neznámých a bylo to příjemné setkání. Jan Šroubek je příjemný a neformální.pán, uměl dát akci pohodový tón a já se tak budu do Tmaně těšit i na další zážitky. Začali jsme v 10, a končili až někdy po jedné, o odborné uvedení do kontextu se postarali manželé Huckovi. Pan Hucek porovnal Jakuba i s Koudelkou a Štreitem, a tak si myslím, že v takové společnosti se nemá Jakub ani jako žák zač stydět. Kapela hrála celé dopoledne a pěkně jim to šlapalo. Já si tak mohl podupávat patou a toulat se mezi obrazy. Bylo i občerstvení – ale to už bych příliš odbočoval, ne?

Jakub nám svou výstavou dává jasně najevo dvě věci: za prvé – nejsem krajinář, rád pracuju s lidma, zadruhé – ani při živé fotografii se ale nevyhýbám barvě. Umím ji zahrnout do svého tvůrčího plánu a výrazně a s chutí. Obě poznámky si zaslouží ještě komentář. Tedy ne, že by se Jakub krajině vyhýbal, fotí ji rád, na svých stránkách jí věnuje celou sekci a míval našlápnuto i ke zmapování celých Brd a jejich okolí, ale (v této chvíli) ji nevystavuje a raději se věnuje lidem z mnoha úhlů pohledu. To platí koneckonců i o jeho oblíbeném sportu – myslím, že všemi auty prosakují hlavně prožitky všech zúčastněných, diváků, pořadatelů, jezdců i kolemjdoucích. Zrovna tak se Jakub nevyhýbá fotografii černobílé. Roky zvětšoval v komoře ze svitku i z kinofilmu. Ale využívá černobílou pro konkrétní účel. Když se mu k tématu hodí. Nedefinuje se jako mistr polotónů a fineprintu s přesvědčením, že lidským tvářím sluší jenom černobílá a na ulicích je nejlepším přítelem fotografa Leica. Zkouší a posouvá se dál aniž by se metodicky omezoval. Pracuje s výraznou barvou a velkými barevnými plochami i kontrastem, skoro by se dalo říci, že zastává postoj, čím výraznější motiv – tím lepší. Jeho snímky jsou působivé – jeďte se do Tmaně podívat. Do 19. dubna.

chose